Příběhy Colombové od dubu

Je to pár dní, co jsem si uvědomila, že budeme mít výročí. 30.listopadu to bude přesně rok, co jsme poprvé uviděli DUB.

Už dlouho jsem neviděla tolik radosti. Štěstí úplně stříkalo všude kolem.

Svolali jsme brigádu "nejvyšší nouze". Z jihu je to k dubu přes dvě hodiny. Ale nebylo zbytí. Všichni, kdo měli ruce, nohy a aspoň náznak dobré vůle, byli povoláni do zbraně.

Léto je, bohužel, definitivně v čudu. Vzalo si s sebou teplé večery, pohodové posezení u venkovního krbu a taky naše prodejní okýnko. To teď už nedává smysl, musíme dovnitř. Akorát… kam? Kuchyně stále čeká na finální úpravy - zřejmě na zázrak nebo ještě lépe na kouzlo velkého rozsahu rytíře Brtníka.

Když jsme byli na první prohlídce tohohle baráku, vypadala jídelna na první pohled fakt slušně. Velká, prostorná, dřevěné stoly, židle čalouněné v mé oblíbené královsky modré. Prostě takový ten první dojem: "Jo, to půjde."

Žít na dvou místech je náročné. Docela ztrácím přehled, co mám ještě doma a co už u dubu. A když se přesunuji, vždycky něco zapomenu. Jednou nabíječku na mobil (už jsem si radši pořídila druhou), jindy myš k notebooku, což byl problém. S tou šudlací věcí neumím pracovat, kurzor jsem měla všude jinde než tam, co jsem potřebovala 😡. Zuřila...

Podzim nezadržitelně přebírá vládu. Ráno se venku třpytila jinovatka, i kopřiva najednou vypadala kouzelně .

Naše kotle jsou nenasytné. A taky vybíravé. Polykají jen vyschlé dřevo, žádné slisované piliny a podobné srandy.

Co se dá dělat v neděli o státním svátku za celkem pěkného počasí?

Míša nás přivezla k dubu až po 9. večer. Děcka víc než 2 hodiny v autě zvládají v pohodě, ale byly nevybouřené. Pavel už se chystal ke spánku, čekalo ho brzké ranní vstávání - což z duše nenávidí. Vykoukl na nás jen v županu. Čekal, že zapadneme do pokojů a bude klid. No kdeže ! Zori s Ondrou ho začali...