1. Jak jsme potkali dub

Můj chlap je magor! 

Je to skoro 4 roky, co se zamiloval. Totálně. Absolutně.

Naštěstí ne do vnadné pětadvacítky, jako mnozí pánové po padesátce.

Zbláznil se do obytného auta, do svobodného života. Žije v něm, pracuje v něm, hledá si místa, kde se mu líbí. A jemu se líbí hlavně na horách, bez lidí, v krásné přírodě a tichu.

Občas i mě vyveze, ne že ne. To pak přetrpí i města. A moře milujeme oba, hlavně to kolem Itálie.

Ale on si nedá pokoj, hlava mu furt něco vymýšlí.

Jeho posledním nápadem je pořídit si vlastní stellplatz. Místo, odkud ho nikdo nevyhodí, kde si klidně zakempuje, vytáhne sezení na sluníčko, rozpálí gril .... A to všechno že nabídne i dalším podobně postiženým.

Začal hledat to správné místo. Nejdřív jen nějakou louku u lesa. Ale určitě musí být rovná a nesmí být z kopce. Měla by tam být v dosahu elektrika i voda. Pak mu došlo, že by nebylo špatné k tomu mít i nějakou budovu, kde by bylo zázemí.

Hledal dlouho, realitní servery byly jeho pohádkami na dobrou noc. Taky toho hodně objezdil a prohlídl si to na vlastní oči, protože snadný příjezd pro velká auta je naprosto podstatný. Cesty àla tankodrom nebrat! Navíc jsme se přesvědčili, že fotky klamou, zvlášť ty od realitních makléřů. Nafotit idylické místo je fajn, ale neukázat, že je vedle kravín ??!!

Občas jsem vyjela s ním, i když v zimě mě tohle cestování neláká. Nejsem fanatik.

Jenže tentokrát na tom Pavel trval, že MUSÍM jet s ním.

Byl konec listopadu 2024. Hnusně, pošmourno, fakt ideální počasí na výlet 😒. Jak jsme se z naší jižní Moravy blížili víc a víc na sever, přibývalo sněhu. Božeee, kam to zas jedem, co za prdel světa to vymyslel !!!!

Cedule hlásá : Žďárský Potok.

Sjeli jsme ze silnice a po pár stech metrech zastavili na parkovišti vedle nákladního auta s vytěženým dřevem. Naproti stál barák, trochu omšelý, s jakýmisi podivnými přístřešky na dřevo ... Co tady pohledáváme ??? Bránu to nemělo, tak že ho půjdeme obejít. Do rozbředlého sněhu se mi vůbec nechtělo. Jen si promáčím boty 😒.

První, co jsme viděli, byl obrovský strom. Holý, smutný, ale majestátní. Pod ním cedule, že je státem chráněný.

Pak stačilo udělat čelem vzad - a uviděli jsme to. Dům s kamenným schodištěm, terasou, balkony, ... Opuštěný, časem poznamenaný, přesto jaksi majestátní. Vedle něj je úžasný kamenný krb, bazének, hřiště , .... Kruci, TO JE ONO !!!

Ano, to byla chvíle, kdy jsem se zamilovala pro změnu já 😍.

Bylo úplně fuk, že je hnusný listopad, mokro, zima .... Já už viděla dub nádherně zelený, pod ním dětské houpačky, ohniště a vonící špekáčky, pohodlná lehátka u bazénu, slunečníky a barevné drinky ... A v tom krbu úžasné voňavé masíčko 😉. Pod vzrostlými stromy bude příjemný chládek, bude se tu krásně spát i v parném létě, ne jako u nás na jihu 😒.

Ta blízkost lesa je skvělá, ještě kdyby tam tak rostly houby !

Láska na první pohled existuje ! Ale je to veliké, převeliké. To v plánu nebylo.

V té chvíli jsem netušila, kolik nocí hrůzou nebudu moct spát 😒. Hrůzou, že se s majiteli nedohodneme a tento úžasný areál bude fuč. Hrůzou, že se dohodneme a celý ten kolos nám spadne na krk. I s tím stromem, co je dub a má přes 300 let. Hrůzou, že sice máme plány, jak sem dostat život, ale že nás to finančně zabije....