96. Přežili jsme stonožku

Tak toto jsem hrubě podcenila ☹️.

Když přijede stonožka, znamená to samozřejmě i 100 bot.

Všechny děti se zuly hned u hlavního vchodu. Gumáky, tenisky, sandálky všech barev a velikostí …. Je tam jeden dost dlouhý botník, sice by se do něj těch 50 párů asi nevešlo, ale on to nikdo ani nezkoušel 😅.

Boty se prostě rozptýlily po chodbě 😅.

A tím moje první podcenění ještě zdaleka neskončilo.

Do propozic jsem výslovně neuvedla, že děti mají mít s sebou přezůvky.

Spoléhat na dnešní rodiče, že když jim dítko jede na horskou chatu, tak že mu je zabalí, se ukázalo nesmírně naivní ☹️.

Takže nám tady padesát dětí lítalo v lepším případě v ponožkách, v horším bosky. Přitom jsem je přesvědčovala, ať si radši nechají ty tenisky, ve kterých přijely.

Některé neposlechly.

Podle toho pak vypadala prostěradla v postelích …

Ale jinak ten dav tak hrůzostrašný nebyl 😀.

Učitelé pro ně měli připravený program, tvoření, sportování …

Jeden půlden byli na výletě, pár hodin jim zabral i orientační závod v lese.

Takže to, čeho jsme se báli nejvíc - nudících se padesáti dětí - se tady vlastně skoro nekonalo 😄.

Chvíle volna vyplnila autodráha, hokej, fotbálek,… a nejmenší děti naplno využily herničku. Nepřežilo jen jedno autíčko na autodráze a jeden plastový hokejista.

A ještě jedna věc mě překvapila.

Z těch padesáti dětí jsme za celou dobu viděli jen jedno jediné, které si ve volné chvíli sedlo s knížkou.
Přišlo mi to trochu smutné ☹️. Já s sebou nosím knížku úplně všude. Před spaním, při čekání u lékaře nebo na autobus je to můj nejlepší společník. A s vnoučaty si taky často čteme, nejradši v posteli ☺️. Pro mě jsou to nejkrásnější chvíle. Taky proto jsem v dětské herničce naplnila knížkami dvě police. A knihovnu v klubovně ☺️.

No, děti se u nás bavily různě. Hlavně že nezabíjely čas na mobilech. Učitelé jim je hned po příjezdu posbírali do košíku.

Druhá věc, kterou jsem podcenila, byly snídaně.

U nás většinou hostům nejvíc chutná vánočka, vajíčka, šunka, …

Tyhle věci jsme s kuchařkami připravily a byly jsme v klidu.

Jenže děti?

Ty šly hlavně po lupíncích, müsli a dalších věcech, co se sypou do mléka nebo do jogurtu.

Nějaké jsem samozřejmě měla. Padly všechny 😅.

Na druhý den jsme museli jet rychle dokupovat 😆.

Pavel, když viděl tu hromadu různých tvarů a chutí, mě považoval za blázna. "Nepřeháníš to ??"

No evidentně ne, zbylo sotva pár hrstí.

Pavel to šel taky ochutnat, když viděl, jak to jde na dračku.

"Nechápu ! Toto se vajíčkové pomazánce našich kuchařek přece vůbec nevyrovná!"

No, hlavní bylo, že tady nikdo netrpěl hlady.

A co bylo top jídlem?

Rajská polévka! Pro mě to teda bylo obrovské překvapení. Když ji učitelky objednávaly, pochybovala jsem. Můj favorit to teda rozhodně není.

Ale nutno říct, že se paní kuchařce mimořádně povedla. Někteří si šli i třikrát 😀.

Taky mě udivilo, kolik dětí nechce jíst maso.

Dokonce ani špekáčky opékané na ohníčku (i když uznávám, tam je to s tím masem leckdy sporné 😅).

Celkově musím říct, že jsem to čekala horší.

Barák přežil, my jsme přežili, kantoři přežili a děti odjížděly s úsměvem.

A když jsme jim na rozloučenou mávali, naše úsměvy byly upřímné.

A klidně to přiznám - i úlevné 😅.