85. “Na co máš ten kalendář?!”

No evidentně na nic.

Ano, Pavel mi už v týdnu přeposlal objednávku na dětskou oslavu narozenin, ovšem já si ji do kalendáře samozřejmě hned nepřepsala … a tak upadla v zapomnění ☹️.

Takže to byl šok, když se v neděli odpoledne ve dveřích zjevila paní s dortem v náručí. No potěš koště!

Matně jsem si vzpomínala, že v objednávce byla dětská hernička, nějaký počet dospěllých a nějaký počet dětí …

No nic, dort šup do lednice a příchozím pro začátek džbány s vodou Usídlili se v herničce a čekali na oslavence.

Mezi tím přišli hladoví turisté - samozřejmě půl hodiny po tom, co kuchařkám skončila směna. No paráda!

Sotva sem stihla nakrmit jednu skupinu, přibyla další.

"Je tahle kuřecí roláda bez lepku?" Přiznala jsem, že si nejsem úplně jistá, tu jsme koupili už hotovou. Ale paní nechtěla uzené maso z denního menu, i když jsem jí místo omáčky a knedlíku k tomu nabídla brambory. Po delším váháni si vybrala tu roládu. Tak šup s ní na pánev.

Dalším jsem smažila 3 druhy sýrů, dalším připravovala kávu, jedna slečna si objednala Espresso tonic. Kruciš, to jsem zařadila do nabídky teprve nedávno. Ještě jsem ho tady nedělala. No nic, není to atomová věda!

Do sklenice led, dávku tonicu, nahoru přes lžičku pomalu nalít čerstvé espresso. Hurá, podařilo se mi udržet oddělené barevné vrstvy! Ještě ozdobit citronem - teda patřil by tam spíš pomeranč, ale zrovna nebyl po ruce ☹️. Vypadalo to moc hezky, ale ani jsem si to nestihla vyfotit ☹️. Musela jsem to rychle odnést, než se led rozpustí.

Jo, ještě chtěli mangovou limonádu.

Tu máme taky v nabídce krátce. Když jsem se radila s Martinkou, který sirup k osvědčené jahodě a zázvoru ještě objednat, tvrdila mi, že teď všude strašně letí mango. No tak jo.

Lahev ještě neotevřená, takže nejdřív boj s uzávěrem. Pak odměrnou štamprlku - a nic. Sirup neteče ☹️. Je tak hustý, že v úzkém hrdle lahve vytvořil špunt. Teda na mě si tady kde co dovoluje! Ze šuplíku jsem vytáhla první, co mi padlo do ruky - vidličku. Jejím držátkem jsem to prošťouchla. "Teče!" chtělo se mi vítězoslavně zvolat jako pan Menšík v pohádce Jak se budí princezny, když prokopali strouhu.

I tento boj tedy byl vítězný, ale připadalo mi, že už mi chybí jen vrazit si koště do zadku a zametat za sebou … 🥴.

Na oslavu v dětské herničce jsem vůbec neměla kapacitu ☹️.

Naštěstí oslavenec hrál se mnou !

Po obědě dlouho spal, tak se dostavil až ve chvíli, kdy už byli všichni turisté obslouženi. Zlatý kluk 😍.

Našla jsem vhodný nůž, Pavel přinesl dort z lednice a oslava mohla začít naplno.

K dortu si všichni dospělí objednali kávu, pak přišel hlad a hlavně chuť na pizzu ….

Pec dělala co mohla a já taky.

Pavel hlavně čepoval pivo a odnášel špinavé nádobí, na mě zbyla kuchyň a kávovar.

Jak to odpoledne uletělo fakt nevím.

Ale všichni odcházeli spokojeni 😁.

Jen já vypadala jak po bitvě u Stalingradu.

"Tebe vůbec netěší, že jsi to zvládla?" ptal se Pavel.

Jasně že jo, ale přece mu to nepřiznám !