75. Sněhulák měl větší štěstí ☺️.

Dnešek se zapsal do novin. Padl teplotní rekord.

A já můžu potvrdit, že tentokrát novináři vůbec nepřeháněli.

Byla jsem na otočku doma. V této vlně veder ne úplně dobrý nápad. V noci se nedalo spát, ve dne se vlastně nedalo vůbec nic …☹️.

Vařila jsem oběd a pot mi kapal skoro až do těstovin. Jak by řekla moje vnučka : "Nechutné !"

Jediný, kdo byl čilý jak rybka byl Ondra. Měla jsem ho na službě i přes noc.

Ještě večer skákal u sousedů půl hodiny na trampolíně, zatímco my dospělí jen lapali po dechu … Pak jsem ho šupla do vany s vlažnou vodou a na čtení před spaním jsme si vybrali Krtka v zimě. Ať se trošku zchladíme 😅. Ondra hrozně prožívá moment, kdy jarní sluníčko začíná rozpouštět Krtkova kamaráda sněhuláka a pes záchranář ho na poslední chvíli zachrání přepravou lanovkou do vysokých hor.

Ó, jak já to chápala !

Jak já se těšila zpátky k dubu ! Že se konečně zchladím. Že se v noci bude dát spát … U dubu bývá většinou chladněji tak o 7 až 10 stupňů.

Jenže člověk zblblý z horka zapomene, že když je všude o deset stupňů víc než obvykle, tak i těch "o deset míň" je pořád vedro.

A já si přivezla rozpálenou hlavu rovnou pod rozpálenou střechu.

Znovu se ukázalo, jak nesmylsně jsem si vybrala svůj pokoj.

Celou zimu jsem trávila nalepená na elektrickém radiátoru (protože byť kotle sežraly 2 kamiony dřeva, až ke mně často teplo nedoputovalo). Zato teď mám pod rozpálenou střechou vlastní tropický skleník. Kruci, to fakt nemuselo být ! Nehledě na ty desítky schodů, co denně musím vyšlapat ☹️.

Obdivovala jsem hosty, že se i v tomto vedru vydávají na výlety pěšky i na kolech.

I Míša s dětmi byli v sobotu u nějaké studánky, co jim poradil Tomáš. Přijeli zablácení, ale spokojení. Jen Ondra byl hrozně doštípaný od komárů ☹️.

Já s nimi nemohla, pro nás jsou víkendy pracovní.

A sobota, to je den koláčků 😀. Tentokrát musela paní kuchařka péct další várku i v neděli, jen se po nich zaprášilo 😄.

Naši hosté si je nechávali zabalit i na cestu domů.

Teda někteří.

V pátek sem dorazilo i jedno nablýskané luxusní obytné auto. Jenže jeho posádka byla úplně jiný svět. Za ty tři dny jsme je vůbec neviděli. Žádné pivo, žádné koláčky, žádný oheň, žádné povídání. Přijeli, přespali a zase odjeli.

A právě tehdy mi došlo, že největší luxus nejsou obrovské karavany.
Ale lidi, kteří si večer přisednou ke stolu.