70. Pět žen, jeden karavan a papež

Co se vám vybaví, když se řekne nejlepší dárek?

Drahý šperk? Nejnovější mobil? Auto?

Maminka mojí kamarádky měla jiné přání. K 80. narozeninám chtěla vidět papeže.

A moje kamarádka Jitka ? Ta si zase odjakživa přála zažít cestování karavanem.

Tu svobodu. Tu romantiku. To probouzení s výhledem úplně jinde, než jste večer usínali.

A tak vznikl plán.

Maminku i s kolečkovým křeslem naloží do půjčené obytky a vyrazí do Vatikánu. Společně s dcerou, sestrou a neteří.

Pět žen. Jeden týden. Jedna obytná dodávka.

Když mi to vyprávěla, málem mi vypadly oči z důlků. To myslí vážně ????

Ona sice řídí celý život, ale jen osobák. Ne více než sedmimetrového obra. A rovnou do Říma?

Když jsem to večer vyprávěla Pavlovi, málem se utopil v čaji.

Pavel totiž před každou cestou studuje trasu tak důkladně, že by mohl navigovat expedici na Mars. Řeší výšky podjezdů, prudké zatáčky, parkování, kempy, stání, příjezdy... a často si vybranou cestu projde i na Street View.

Takže představa, že někdo (ne někdo, kór ženská !) převezme klíčky, dostane doporučenou navigaci a druhý den vyráží do Říma, byla pro něj asi stejně pochopitelná jako dobrovolný seskok bez padáku.

Snažila jsem se Jitku přemluvit, ať si auto nejdřív vyzkouší třeba na víkend. Zvala jsem ji k nám do Jeseníků, ať zjistí, jak se s tím parkuje, jak funguje voda, toaleta, elektřina… Neuspěla jsem. Tak jsem jí aspoň předala pár našich zkušeností z Itálie a držela palce.

A hlavně jsem na ni myslela. Když se po týdnu vrátily, samozřejmě jsem chtěla slyšet dojmy.

"To ti byl takový stres! V životě už nikdy! Týden se z toho teď dávám dohromady!"

Přiznám se, že takovou reakci jsem úplně nečekala.

Jasně, cestování obytkou není jen romantika z instagramových fotek. Záchod bývá velký asi jako meloun, koupelna připomíná krabičku od sirek, na některé postele člověk šplhá skoro po žebříku a při otáčení ve spánku se bouchá o skříňku ….

Ale většinou to vyváží ten pocit svobody, parkování s nádhernými výhledy ….

Jenže pět žen na tak malém prostoru? To je disciplína, která si zaslouží vlastní olympijskou kategorii. A přesto to zvládly.

Projely úzkými italskými uličkami. Zaparkovaly v kempu, kde byla stání menší než některé obýváky. Naučily se vypouštět šedou i černou vodu. Zvládly římský provoz. A dopravu Uberem do Vatikánu a MHD zpátky.

A hlavně … Babička viděla papeže. Prý asi ze tří metrů. Osmdesátiletá paní, co před cestou bolestí nespala, dostala obstřik a silné léky … A najednou skutečně byla ve Vatikánu a skoro si mohla na papeže sáhnout !

V tu chvíli bylo úplně jedno, kolik nervů je cesta stála.

Dostala ten nejlepší dárek na světě.

A moje kamarádka? Splnila si svůj vlastní sen.

Jen zjistila, že karavaning není úplně její disciplína. Zvlášť když jede půjčeným autem, o které se bojí víc než sama o sebe.

Ale víte co? I to je vlastně výhra.

Protože některé sny si člověk musí splnit jen proto, aby zjistil, že o ně vlastně nestál.

A jiné si splní proto, že stojí za všechny nervy světa.