66. Střet dvou světů

Máte kamarády už od mateřské školky?

Já mám to štěstí, že ano ☺️.

Je nás celkem pět. Teda vlastně čtyři a půl, protože od chvíle, kdy máme dub, jsem spíš sváteční člen výpravy 😄.

Holky (no a co, že nám bude 60 !) už dlouho plánovaly odpočinkový víkend.

A já je už dlouho zvala k dubu.

A teď došlo na věc.

Pro svůj relax si zvolily vyhlášený populární resort, kde se z výšky točí hlava.

Já teď mám život obrácený, víkendy jsou pro mě nejvíc pracovní dny. Takže jsem mezi obsluhováním hostů, převlíkáním postelí a smažením topinek ( samozřejmě funguje zákon schválnosti - hladoví hosté přijdou až má kuchařka po směně ☹️) lajkovala fotky holek na výletě, na obědě, na stezce v oblacích …

A čekala na den D - neděli, kdy zavítají i sem k dubu.

Naštěstí mi přijela pomoct Martinka, ať na ně mám čas.

Musel to pro ně být šok.

Právě se vracejí ze supermoderního resortu pro stovky hostů. Restaurace s přebohatým výběrem, obrovské wellness s bazény, saunami a tobogány… a coby babičky taky registrovaly nabídku animačních programů pro děti, mamutí atrakce všeho druhu … Ještě nejsou prázdniny, ale lidí tam bylo všude plno ….

Líčily mi, jak je tam všechno na kódy, živá recepční neexistuje.

Nebylo koho se doptat na cokoli.

Hledaly přidělené parkovací místo č.106. Bloudily a když konečně našly, byl tam sloupek, který vyžadoval kód, aby zajel do země a ony mohly zaparkovat. Kód měly, ale KAM ho zadat? Kdyby jim neporadil znalý řidič, možná tam maturují doteď.

Vstup do pokoje na kódy, odhlásit z pobytu se taky musely složitě samy ….

Pro mladé asi normální, pro nás už poněkud stresující.

Prý jediný živý člověk (kromě obsluhy v restauraci) byla až recepční ve wellness.

Ale sauny byly parádní, jídlo výborné, výhledy na výletech dechberoucí …. a zábavu si udělaly samy 😀.

A pak dorazily k dubu.

Hodina cesty a jiný vesmír.

Pohoda, klídek, zpěv ptáků, sluníčko (za celý víkend vykouklo poprvé, asi mi chtělo pomoct ukázat jim to tady v té nejlepší atmosféře).

Samozřejmě to dávno znaly z fotek, ale první reakce byla: "Ježiši, to je OBROVSKÉ! To bude práce !!! "

Šly jsme se projít domem - po moderním hotelu plném skla a chromu ještě víc vynikla naše retro atmosféra. Žádné výtahy, ale pěkně po dřevěných schodech se zábradlím ohlazeným zadky stovek dětí, co po něm na škole v přírodě sjížděly (zrovna ráno na to jedna z učitelek vzpomínala - že to sice přísně zakazovaly, ale marně).

Postele z kůlů se jim líbily moc, zato balkon se zábradlím poznamenaným zubem času už je nenadchnul.

Oddělená stání pro karavany jim přišla zvláštní.
Jenže karavanisti dobře vědí, že každý chce svůj kousek prostoru a nechce koukat sousedovi do talíře.

Po pobytu v obřím wellness je náš kamenný suterén se saunou a vířivkou nemohl ohromit. Ani paravan, který mi hlasováním pomohly vybírat, to nezachránil. Podstatné je, že je v něm dobře našim hostům, kteří si cení právě klidu a soukromí 😉.

Po prohlídce jsme seděly venku u krbu, holky si vychutnávaly oblíbené horké maliny se zmrzlinou a kopcem šlehačky. A pak to přišlo ! Byly nadšené !

Z pampelišek 😀!

Rostou všude kolem. A holky už je viděly proměněné v pampeliškový med.

"To je poklad ! TAK veliké květy z čisté přírody, ničím nehnojené ,,,".

Hned si každá šla natrhat 400 květů (míra podle receptu).

"Proč z toho taky nenavaříš med, mohla bys ho prodávat ! Zbohatneš !"

To fakt jo 🤣🤣. Zvlášť hygiena by si smlsla !

Využila jsem jejich návštěvy a vecpala jsem se jim do auta na cestu domů.

Pavel bude pokračovat v opravě podlahy a mně se stýská po vnoučatech.

Nasednout do auta? Problém !

Každá z holek měla kufr (toto měl Pavel vidět - vždycky mě kritizuje, co krámů s sebou vláčím !), jeden seděl i mezi holkami na zadním sedadle, už se nevešel do kufru auta.

A najednou jsem se tam chtěla přicpat ještě já (naštěstí bez kufru) 😆.

Vypadalo to beznadějně, ale nakonec jsem se vmáčkla. Uff !

Cestou mi holky několikrát vysvětlily, proč se k dubu vůbec nehodím:

• z nás všech jsem nejmíň "pařmenka" (a to práce "v hospodě" vyžaduje)

• nemiluju zahradničení ("tolik prostoru, proč tam nepěstuješ zeleninu !")

• nemám na balkonech muškáty ( "to by bylo první, co bych si tam dala !")

• neřídím (což mi komplikuje život)

• miluju kulturu (a tady je prdel světa)

• nesnáším zimu

Z tohoto mi vychází, že jsem u dubu úplně správně 😅.

Celý život dělám věci, co jsou proti mé přirozenosti:

• jako dítě jsem se hrozně styděla - a hrávala divadlo,

• bojím se řídit auto - a přes 10 let jsem auta prodávala,

• nemám ráda sport - a pracovala jsem ve sportcentru …

Tak teď budujeme dub.

Pomalu. S chybami. Bez chromu a bez kódů.

Ale s živými lidmi, povídáním u krbu, smíchem, horkými malinami se šlehačkou… a občas i s těmi pampeliškami 😀

A zdá se, že právě kvůli tomu se sem lidé rádi vracejí 🙂