65. První máj - lásky čas ? Kdepak - svátek práce 😅

Na slavení čehokoliv si nepotrpím. Takže nějaké státní svátky mě nechávají klidnou. Posledních 10 let jsem je stejně většinou trávila v práci, takže žádná změna 😀.

Vlastně ano - velká 😁. Konečně přišlo JARO ! Počasí ukázkové, vylákalo spoustu turistů, cyklistů, dětí, psů …

Začalo to hned v pátek dopoledne obrovskou skupinou rodin z nedaleké chaty.

Ještě že jsem tady měla Tomáše ! Pavel čepoval pivo, já chystala kávy a džbánky s jahodovou limonádou, Tomáš kmital mezi stoly jako F1 😀.

Dospělí obsadili venku u krbu všechny stoly, děcka už tradičně okupovaly autodráhu i počítač.

Teda do chvíle, než Pavel vytáhl šlapací motokáry.

Máme jen čtyři, nastal o ně boj. A (jak jsem si všimla) platil zákon silnějšího 😄. My neměli kapacitu to soudcovat ( a upřímně - neměli by to spíš rodiče? ).

Zasáhli jsme až ve chvíli, kdy kluky začalo ze všeho nejvíc bavit do sebe narážet jako na autodromu. Takto fakt ne !

Perné 2 hodiny. Teda pro nás 😵‍💫.

A pak došlo prosecco ! Průůůšvih ! Okamžitě jsem volala Martince, byla na cestě sem. Přivezla, ale samozřejmě nebylo vychlazené, takže těmto hostům už jsme ho nenabízeli ☹️. Poučení pro příště - nepodcenit zásoby ! Zvlášť ne o státních svátcích.

První májový víkend byl plný dětí - k našim vnoučatům přibyly děti ubytovaných hostů a s nimi smích, křik, dupání, honičky … A nekonečné: "Babííí, podívej .. ! "

Když rodiče s dětmi odjeli v sobotu na výlet, rozhostilo se TICHO. Zázrak !

Večerní opékání špekáčků bylo fajn. S plnou pusou se totiž hluk vydává hůř 😀.

Zahnat děti do postelí? Úkol pro speciální jednotky … 😀.

V neděli už všichni postupně odjížděli.

Holčička z obytky škemrala ještě o další a další chvilky na motokáře. Jen za ní vlásky vlály, jak řezala zatáčky 🙂. A tatínek? Připravil auto k odjezdu a trpělivě čekal. Pak se za mnou ještě přišla rozloučit: "Já jsem objímací typ, můžu tě obejmout ?" Dojala mě, ne že ne. Jsem si skoro jistá, že tato rodina se k nám vrátí ☺️.

Po obědě jsem se loučila i s vnoučaty. Když jsem říkala Ondrovi, že za ním brzy přijedu, tak kategoricky prohlásil: "Ne, babičko, já přijedu k dubu ! "

A přesně to je ono.
My chceme, aby to tu žilo. Aby se tu potkávaly rodiny, kamarádi, děti i dospělí. Aby se tu hrálo, smálo, opékalo, závodilo a barák se otřásal smíchem.

Jenže…

Odpoledne dorazila skupinka kamarádek na kávu. Pohoda, sluníčko, povídání… a dvě malé holčičky k tomu.

Vyzkoušely autodráhu, herničku, kuželky, motokáry, venek, vnitřek, zase venek…
Samy.

A mně z toho prostě nebylo dobře.

Co kdyby se něco stalo? Stačí jedna nešťastná rána koulí při kuželkách, pád ze schodů nebo srážka na motokáře….
My tady nejsme hlídací služba. A zcela jistě ani být nechceme.

Máme tu spoustu her a hraček. Ale pro společné zážitky rodičů s dětmi. Ne jako "odkladiště", kam se děti vypustí a dospělí na dvě hodiny zmizí ke sklence.

A je strašně vidět ten rozdíl.

Jsou rodiny, které si spolu hrají, závodí, smějí se, děti tahají rodiče za ruku k další atrakci… a celé odpoledne je radost je pozorovat.

A pak jsou chvíle, kdy děti jen bezcílně pendlují po baráku a hledají, kdo se jim bude věnovat.

A to prostě nefunguje.
Děti to samotné nebaví. A bezpečné to taky není ☹️.

Takže ne… děti bez dozoru u nás podporovat nechceme a ani neplánujeme zavádět placenou hlídací službu.  A upřímně – Nejsem sebevrah, abych přebrala odpovědnost za cizí děti !

My chceme být místo, kde je dobře SPOLEČNĚ.
Ne místo, kam se děti odloží a dospělí si dají na dvě hodiny pohov 😊.

Jenže - jak to některým vysvětlit ?????