62. Máme pěnu. Moře pěny. Ale nemáme pivo ☹️

Vypadalo to jako konec světa. Nebo hůř - konec piva !

Z pípy tekla pěna. Moře pěny. Himaláje pěny.

Jenže lidi nechtěli pěnu. Chtěli PIVO. A ideálně rychleji než "až to Pavel opraví".

Nedivím se. Celí uřícení zaparkovali kola, natěšeně usedli v očekávání orosené sklenice záchranného moku - a ono nic ! 😖

Pavel zápas s pípou prohrával. Dvě piva jakž takž načepoval. Taková ta "nouzovka, ale vypít se to dá". Třetí už bylo spíš cappuccino. A čtvrté? To už byla pohádka Hrnečku, vař! v praxi.

Pak přišla fáze "udělám všechno": Proplachování. Rozebírání. Šroubování.
Profukování kompresorem všeho, co mělo díru.
V jednu chvíli jsem měla pocit, že kdyby mohl, tak profoukne i hosty.

Já mezitím zachraňovala situaci plechovkami. Takové to: "není to ono, ale neumřete".
A díky tomu jsem přišla o hlavní atrakci dne - Pavlův pivní gejzír.

Mokrý strop., mokré okno, mokrý Pavel, na podlaze bazén. Jen ty sklenice zůstávaly pořád nějak podezřele prázdné.

Pavlova nezlomná vůle se začala lámat. Nápady docházely. Nervy tekly. Pivo ne.

Nastal čas na přítele na telefonu. Moje bývalá kolegyně Andrea - žena, která má zkušeností na rozdávání, měla jasno skoro hned:

"A nezmrzlo vám to?"

Prosím ???
Jak může pivo v trubkách zamrznout?
No… úplně normálně. Když si doma chováte ajťáka, který se rozhodne stát výčepákem (ano, z nouze, protože můj vztah k pivu je … no řekněme, že není úplně kladný).

Jeho přerod ještě evidentně není dokončen, regulaci ještě úplně nevychytal 😅. Ale snaha byla. Velká. Mokrá. Vytrvalá. A bez piva ☹️.

Každopádně jsme se proslavili.
Nejen po dědině. Myslím, že si o nás budou vyprávět i cyklisté z půlky Jeseníků:
"To je to místo, kde mají nejlepší pěnu široko daleko."

Čekali jsme. Hodinu. Tři. Pět. Pavel to šel zkusit ještě v devět večer.
Nevím, co přesně čekal. Zázrak? Tání na počkání? Boží zásah?

Neteklo. Pěnilo ☹️.

Tak teď vážně - je tohle konec čepovaného piva u dubu?
Nebo jen nová kapitola s názvem "Jak jsme místo hospody otevřeli pěnové lázně"?