47. Žebřík v akci

Proč musí být vždycky hnusně, když stěhujeme něco těžkého?

Zákony schválnosti fungují dokonale ☹️.

Když chlapi zápasili s vířivkou, drobně pršelo a obal klouzal.

Teď pro změnu sněžilo. Schody i terasa namrzaly ☹️.

A do tohoto romantického počasí přivezl Pavel transita plného "drobečků".

Na vyložení byl sám, brigádníci se nekonali a já? Já si na těžké věci fakt netroufám ☹️.

Takže ke slovu přišla fyzika …

Nacouval co nejblíže schodišti. No fajn, transit je široký stejně jako schody, takže pan řidič musí pěkně oklikou. Po schodech by kolem neproklouzl ani malý Ondrášek 🙂.

Mezi terasou a nákladovým prostorem zeje přes metr dlouhá díra.

Ale kdo je připraven, není ohrožen ! Pavel má nachystaný žebřík. No ano, většinou se po žebři leze nahoru, nám tady dneska supluje mostík.

Pavel se vklínil do nákladového prostoru auta a uvolnil ukotvení největší krabice. Pak s ní začal pomaličku posouvat směrem k žebříku. Já ho jen zapírala proti sklouznutí.

Jak se krabice pomalu sunula ven, hlídala jsem stabilitu, aby se nepřevážila. Byla úzká, vysoká, nestabilní. Fakt vysoká, zadními dveřmi ven prolezla jen tak tak a to ještě musela po žebříku mírně do kopce na terasu.

Jo! Je to dobré ! Je na rovině !

Žebřík teď slouží jako sáňky. Elegantně (no dobře, spíš opatrně) jsme doklouzali až ke vchodu.

Na chodbě už žebřík nebyl potřeba, tam stačila kombinace síly, vůle a nadávání pod fousy. Krabici jsme společnými silami dostrkali do společenské místnosti. Zatím jsme ji odstavili vedle autodráhy.

V transitu ještě čekal další náklad. Sice menší, ale že by i lehčí ….. ?

Takže opět žebřík do akce.

Nejprve sušička. Ta se nechala přemluvit relativně ochotně. Elegantně klouzala po žebříku a na rudlu se svezla jako dáma.

Jako poslední byla na řadě pračka. Ta už měla jiný názor. Váží podstatně víc a rozhodně se tvářila, že se nikam stěhovat nechce.

Ale Pavel se nevzdal. Po krátkém intenzivním souboji zvítězil.

Ufff, tomu se teda říká posilovna !

Ale pak následovala radost 😁.

Pomalu jsme podle návodu začali se "svlékáním" té veliké věci.

Ještě že máme tak vysoké stropy. Vysunout do výšky karton, co měří přes 1,5 metru byl výkon hodný minimálně okresního přeboru. Hlavně aby "to" nespadlo.

Pak sloupat polystyreny, další karton, bublinkovou fólii …

A už kouká na svět.

Největší TELEVIZE, jakou jsem kdy viděla …. 🤩

No jo, to je tak:

když máte chlapa megalomana, potřebuje velký plac na obytky, velký barák, aby se mu tam vešly všechny hračky, velkou autodráhu, velký monitor, … takže co se divím, že pořídil VELKOU televizi (když je ta olympiáda, tak ať je na čem sledovat hokej, že !).

Ale toto jsem teda ještě neviděla. Na krabici je údaj, že to má úhlopříčku 253 cm.

DVA A PŮL METRU !!!

A teda těžká je fakt jak sviňa, to nemáme spolu šanci zvednout ☹️.

Byť má vzadu pro tento účel docela bytelná madla.

Takže čeká na zemi.

Pavel si přece jen povolal Tomáše. Přijel rád. Velmi rád 😆. Pavlovy hračky si fakt užívá 😃.

Chlapi napnou svaly - a televize už pěkně sedí na bývalém snídaňovém pultu. Je velký a bytelný, doteď uprostřed místnosti dost zavazel. Teď se konečně hodí. A zase to vyšlo o fous 🙂. Mít ta televize nožičky o pár cenťáků dál od sebe, tak by se prostě ani tam nevešla.

Strašné monstrum !

Zbytek odpoledne probíhalo kódování, ladění, nastavování a všelijaké mužské rituály kolem techniky.

Posledního půl roku u dubu jsem sledovala televizi maximálně na notebooku.

Toto je teda FAKT ROZDÍL.

Je to až nepříjemné na oči, měla bych sedět venku na borovici, by to bylo tak akorát 😅.