45. Šibenice

Pavel mi postavil šibenici.
Ne proto, že bych se na ni měla pověsit – i když přiznávám, že na to bývám zralá zhruba třikrát týdně ☺️. Na to by se ale hodil spíš pořádný strom. Třeba náš třistaletý dub. Jenže ten by si takové použití opravdu nezasloužil. A navíc by se to pak blbě vysvětlovalo památkářům. Takže nic.

Tahle šibenice je neškodná.
Bude se na ni věšet koule. A ne ledajaká. Krásná, dřevěná koule. (Prosím žádné další asociace.)

Pavel vynosil z auta překvapivě málo věcí: dvě hranaté trubky, bytelnou podstavu a čtyři těžké gumové čtverce.
Já jsem přinesla proutěný koš s kuželkami – a s hlavní hvězdou programu: koulí na řetězu.

Montáž šibenice je máček ! Smontovat k sobě ty dvě trubky - na jedné to stojí, druhá kolmo na ni, tam bude viset koule. Očko už je v ní nachystáno. No ovšem když to očko najednou trčí vzhůru ke stropu, tak na něj tu kouli prostě nepověsíš, že ! Takže rozborka a pokus číslo dva 😅.

Pak je třeba tohle obrácené L připevnit k podstavě, samo to stát nebude. A aby se to dobře montovalo, musí si to lehnout, zase tak málo to neváží.

Pavel sedi na zemi a pokouší se šrouby správně uchytit. Proč by výrobci předvrtali díry na lépe přístupnou stranu, že! No chtělo to trochu ekvilibristiky, pak opatrného zvedání - a šibenice stojí. A ani se moc nekinklá 🙂

Stačí jen položit ty čtverce a bude stabilní úplně. Jsou docela těžké. Každý má uprostřed šroubek. Patří nahoru nebo dolů? Dali jsme je tak, aby vidět nebyly. Chyba!

Když jsem vytáhla z koše kuželky a chtěla je postavit - tak kam vlastně mají dojít? No přece na ty šroubky! Jsou to značky! Pozdě ale přece nám to došlo. Takže druhý pokus- čtverce vyndat, rozpojit otočit, spojit - a máme to 😅.
No nic. Kdybychom byli dokonalí, byla by to nuda 😂

Koule pověšená, kuželky postavené do zákrytů jak vojáci … a první hod je MŮJ!

Skoro slavnostní okamžik. Kolik je to let, co jsem tohle nehrála? Minimálně dvacet, spíš ještě víc. Ale mám natrénováno z dětství ☺️.

Každý rok dovolená s rodiči ve stejném podnikovém rekreačním středisku. Každý rok neúnavné stavění, míření, pilování obloučků … a pak obrovská radost, když se hod podaří a kuželky se s třeskotem rozlétnou. Miluju ten zvuk 😁. Byl to jediný sport, který mě kdy opravdu bavil – a navíc jsem v něm bývala hoooodně dobrá 😀.

Důraz na minulý čas je, bohužel, velmi důležitý.
První hod: tři kuželky. TŘI ☹️.
To už ani není nostalgie, to je archeologie. Tahle sláva je definitivně pryč.
Bude to chtít fakt hodně hodně trénovat.

Jenže na hru čas nebyl. Místnost bylo potřeba ještě dovybavit.
Protože po házení koulí a ručním stavění kuželek si budou chtít hráči někde odpočinout. Ano, tady se maká pěkně postaru ručně, žádná bowlingová technika. Ale mimochodem - hezky to tvaruje zadek 😅.
Pavel donesl křesílka z chodby, já objevila vhodné stolky – a světe div se, všechno se tam tak akorát vešlo. Skoro jako by to někdo promyslel 😀.

Chyběl už jen poslední detail: tabule na zapisování výsledků.
I tu máme už od pradávna. Pavel ji šikovně připevnil na zeď, takže snad nikomu nespadne na hlavu.

Máme hotovo!

První zápas jsme si daly s Martinkou, když přijela na víkend.
Nešlo ale jen o zábavu. Náš úkol zněl jasně: natočit pár zajímavých záběrů na sítě.
A to byl fakt oříšek. Protože nám to zrovna… moc nepadalo ☹️.
Byla to poctivá snaha neztrapnit se. Cílem bylo lidi přilákat, ne je vyděsit 😆.

Spousta mladých tenhle typ kuželek vůbec nezná. Všude samý bowling, hladké dráhy, displeje…
A ti z naší generace už možná zapomněli, jaká u téhle hry bývá sranda. Jak se fandí, směje, jak kuželky lítají do daleka…. A ta radost, když se vám podaří srazit samotného krále! Rázem máte 10 bodů a jedete dál do plných … Jooo ! Jednou se mi podařilo 😀. Bohužel jen náhoda, ne umění.

Dobré je mít s sebou i děti, na podávání zatoulaných kuželek se skvěle hodí 🙂. Mají to jako fajn zábavu, ne jako tělocvik. Máme výhodu, že ty naše kuželky jsou docela lehké, ty unesou i prťata. Už se těším až přijedou Zori a Ondra. Zaměstnám je :-)