42. Silvestr

Máte rádi Silvestr? To téměř povinné veselení se a zapíjení, že zase budeme o rok blíže skleróze, artróze, osteoporóze a spoustě dalších …óz ☹️.

Letos to ale bylo jiné.

Měli jsme hosty. A když máte hosty, je třeba se o ně postarat ☺️.

S obytnými auty to bylo jednoduché. Přijeli, zaparkovali, připojili se na elektriku… a hotovo. Karavanová poezie v praxi.
Jako první dorazila jedna letitá "hrana". Manželé zhruba našeho věku a malý pejsek. Hledali u nás klid a žádné petardy, žádný ohňostroj. Pes je bázlivý.
My jsme v pásmu, kde je pyrotechnika zakázaná. Jestli to budou respektovat okolní chataři… no, víru v lidstvo máme, ale pojďme zůstat nohama na zemi 😆.

Majitelé hran mají svoji facebookovou skupinu, kam naši hosté poslali vzkaz:
Jsme u Dubu. Kdo se přidá?
A oni se přidali. Další hranáči cestou z termálů v Dunajské Stredě neplánovaně zakotvili u nás.

Bylo to moc fajn. Přišli na skleničku a kus řeči – což máme rádi jak my, tak hosté ☺️.
A pak paní najednou vykřikne:
"Já vás znám!!! Dyť já četla, že váš chlap je magor na Milujeme karavaning! Dokonce jsem si to uložila a zapíchla špendlík, že tam chci! A teď jsem tady!!! To není možné!!!"

Byla tak rozradovaná, že jsme si na to musely připít 😀.
Mě to potěšilo dvojnásob – zaprvé, že tyhle moje příběhy někdo čte. A zadruhé, že existují skuteční, živí lidé, kteří si dobrovolně řeknou: Jo, tam chceme jet! 😆
Dodatečný vánoční dárek jak vyšitý.

Na hosty v pokojích to chtělo větší přípravu. Povléct postele, doplnit ramínka, položit ke dveřím rohože na mokré boty… klasická hotelová gymnastika. Pro nás tedy zatím nová, všechno ladíme za pochodu. Měli přijet naši úplně první hosté. Byla jsem napjatá, jestli všechno klapne, nic nebude chybět (no, napjatá - v noci jsem téměř nervozitou nespala. Znáte to - v noci nabývají všechny starosti obludných rozměrů). No, skoro to klaplo. Jen v jednom pokoji nefungovala zásuvka. Pavel se s ní hodinu mořil a zvítězil !

Aspoň že Míšina rodina je bezúdržbová jednotka. Jejich pokoj je pořád v pohotovosti. Nečekaně se rozhodli přijet – nasněžilo a Martin chce učit Zori lyžovat. Skvělý nápad 😀.
Doma na jihu je to se sněhem většinou jak se šafránem, takže k dubu budou jezdit častěji, když už tak pěkně začali. Jupíííí!

Najednou byl barák plný života 🙂.
Naše dvě děti, dva kluci hostů, k tomu další příchozí děti s rodiči a prarodiči do herny… místy to připomínalo mateřskou školu v plné pohotovosti.

Naštěstí přijela i Martinka a Tomáš dostal výjimečné povolení přespat u nás až do Nového roku. Radoval se, pomáhal… zkrátka ideální mladý muž do nepohody. Jen bych ho místy potřebovala naklonovat 🙂.

Ráno dostal úkol, jaký má rád: vybalit, složit a zprovoznit sněhovou frézu. Pavel ji koupil už na jaře ve výprodeji, od té doby tiše čekala na svou chvíli slávy.
Tomáš se při pohledu na výsledek řehtal:
"Toto že je fréza??! Sem ????!"
Velikost zhruba pro Barbie. Na to množství sněhu, co je teď všude kolem, je to asi jako jít kydat hnůj vidličkou😂.

Večer posledního dne roku jsme se všichni sešli ve společenské místnosti. Domácí, hosté z pokojů i obytných aut. Vládla pohoda, hodně se povídalo, k tomu něco dobrého pojídalo i popíjelo … Zásob bylo dost 😃. Kdo chtěl, hrál šipky, závodil na autodráze ….
Děti měly jasný plán: vydržet do půlnoci. A povedlo se! Tedy kromě Ondry, ten odpadl něco po jedenácté. Taky je nejmladší, měl nárok 😄.

Tomáš opět zabodoval – vytáhl kytaru a všechny rozezpíval. Některé tedy až po přiměřené tekuté motivaci 😅.
Trampská klasika, Kryl, Olympic… paráda 😄. U kytary jsem naposled zpívala někdy v minulém století. Chyběl už jenom táborák.

Tomáš si to vyřešil po svém – posadil se na zem, jako by ty plameny opravdu plápolaly. Prý se mu tak líp hraje 😀.

Tři, dva, jedna … a jsme o rok starší. Zátky šampusu vyletují, skleničky cinkají. Polibky, gratulace, smích …

Pak jsme všichni vyšli ven na terasu. Dětem pro radost jsme zapálili dlouhatánské prskavky. Žádná pyrotechnika, žádné ohňostroje …
A světe div se – nikomu to nechybělo. Ani v okolí nebyl žádný velký kravál, takže i pejsek byl spokojený 🙂.