36. Výpravy, schody a jiné extrémní sporty

Hluboce smekám před všemi průvodci na hradech a zámcích.

Opravdu.

Oni mají větší davy, víc schodů, mnohem větší zimu v kamenných zdech - a do toho si musí pamatovat data, jména, století a kdo si koho vzal a s kým měl nemanželské děti.

Já mám jen dvě důležitá data:

30. 11. 2024, kdy jsme poprvé objevili náš milovaný Dub,

1. 3. 2025, kdy jsme dostali klíče od této budovy.

A pak už jen provádím a ukazuju, co jsme za těch pár měsíců zvládli, co už září novotou a co naopak ještě čeká na naše ruce, peněženky a nervy.

Návštěvníci mají fotky "před", realitu "po" přímo na očích. Já u toho dělám komentáře jako televizní průvodce pořadu o rekonstrukcích - jen bez maskování očních kruhů a s hlasem, který se během dne postupně mění v chraplák zkušeného dřevorubce.

První dorazili bývalí zaměstnanci.

Ti sem byli přivezeni téměř slavnostně.

A hned začali vzpomínat - kde co stálo, kdo co dělal, a jedna paní vyprávěla, jak třemi vrstvami lakovala parkety v pokoji s 15 postelemi.

Krásná práce, která je dnes bohužel poněkud přejetá časem i životem.

Ale jejich radost, že se tu zase něco děje a že se po letech vidí - to bylo k nezaplacení.

Každý měl svou roli

Já provázela, Martinka připravovala nápoje, Tomáš obsluhoval, pouštěl autodráhu a závody na počítači, Pavel topil v kotlích a vysvětloval každému druhému návštěvníkovi, jak funguje vytápění, co máme v plánu, jestli nám neteče střechou …

Chlapi měli spoustu technických otázek.

Martinka navíc přišla s naprosto skvělým nápadem: prezentací fotek a videí ze všech našich prací.

Bourání, škrábání, tahání, stěhování, rekonstrukční chaos - a do toho Pavel jako multitalentovaný muž, který umí vše od kácení stromů po bagrování.

Promítali jsme to na velké televizi ve smyčce. Lidi na to koukali a bavili se ☺️.

Pak dorazili "staří mazáci" z branných táborů 😆

Bože, to byly historky!

Úplně jsem nepotřebovala vědět, kde všude kdo zvracel, ale budiž - historie místa má být pestrá.

Navíc mi ukázali vstup do tajné Narnie.

Opět v pokoji se 15 postelemi. Na tu místnost mají evidentně vzpomínky snad všichni 😆. Vlastně i moje a kamoščiny vnoučata - z těchto oken v létě létaly dolů matrace (viz kapitola 24.).

A já doufám, že tento pokoj začne brzy psát novou kapitolu.

Jen teda netuším, co s postelemi.

Všechny jsou krátké. Jeden návštěvník navrhl, ať do nich vyřežeme otvory a lidi si budou vystrkovat nohy ven.

To by nás rozhodně proslavilo - možná i celosvětově - ale přece jen… ne.

Ani zatopit s nimi nechci. Jsou krásné.

Takže depozit. A z prostoru bude tělocvična.

Lidem se to líbí, a i když je uprostřed sloup, na jógu to vadit nebude.

Sobota - běh na dlouhou trať

Nevím, kolikrát jsem šla s někým až pod střechu a pak zase do suterénu.

Moje nohy o sobě trpěly.

Hlasivky taky.

Já neumím mluvit potichu, takže ke konci dne jsem zněla jak stará bluesová zpěvačka po turné.

Ale večer jsme poseděli s posledními hosty u vína a najednou bylo všechno vlastně strašně fajn.

Neděle - klidnější a milejší

Rodiny s dětmi, místní, rekreanti, mladší i starší.

Atmosféra přátelská, příjemná, zvědavá.

A já byla ráda, že jsme tenhle zátěžový test hlučných dětí i zvídavých dospělých zvládli.

Většina lidí říkala totéž: "Jste blázni."

Ano.

Ale taky říkali, že jsou rádi, že budova ožívá, že se tu pracuje, že se sem vrací život.

A že nám moc drží palce.

A to zahřálo víc než všechny svařáky dohromady 😀.