35. Co vlastně lidem ukážeme?

Propagaci Dnů otevřených dveří jsme pojali vážně. Až moc vážně.
Vyvěsili jsme pozvánku do všech možných facebookových skupin v okolí, dokonce jsme to pustili i místním rozhlasem. Text jsem pilovala snad hodinu - stručný, výstižný, ne otravný, ale přitom krásně informační.
A pak přišla středa, hodina H.

Otevřela jsem okno, protože Hanička Zagorová je signál, že se jde hlásit.
Nejdřív byly zprávy z obce - a potom:
"Rodinný Caravan park U Pavlova dubu, dřívější Relaxa, vás zve…"
A dál už jen holý fakt, že nějaké dveře budou otevřeny.
K mému textu se hlášení ani nepřiblížilo. Asi místní styl - stručně, jasně, podrobnosti na stránkách obce,
Ale nevadí. Plakát na autobusové zastávce visí, jedna rodina přišla přímo podle něj, obec nám tedy pomohla víc, než jsem čekala.

V Rýmařově mě navíc potěšili - výlohy několika obchodů na náměstí mi dovolily náš plakát vystavit. Díky ☺️.

Takže propagace odfajfkovaná. Jenže… co těm lidem vlastně ukážeme?

Velká společenská místnost - jistota.

Tady si návštěvníci sednou, zahřejí ruce i duši ☕🍷, a děti vypustí všechnu energii. Čeká tu autodráha, fotbálek, hokej, šipky, herní počítač s monitorem a taky hnusná hlučná opice na věži Hot Wheels.
Na nejmenší čeká vybavená hernička - jen ji musíme ještě dohřát elektrickým topením. Děti jsou věčně na zemi.

1. patro - pokojové Tetris

Tady uvidí návštěvníci pokoje v různých fázích dokončenosti.
A taky výsledky naší fakt oblíbené disciplíny: stěhování postelí .

Máme tu totiž docela nadělení: pár kusů postelí 2 metry dlouhých a hromadu dlouhých 1,8 m, což mnohým dospělým fakt stačit nebude ☹️.
Rodinné pokoje tedy skládáme metodou: "kdopak dostane tu dlouhou?" a převážíme ty neskutečně těžké masivní postele sem a tam jak paka.

V pátek chlapi stěhovali i koberec. A tím myslím 4 metrovou roli, 15 kilo, obalenou špinavým igelitem. Nebyl rozhodně první, takže už mají jasnou zkušenost: po schodišti to jde hodně, ale hodně blbě. Vynalezli si lepší cestu venkem přes balkon.

Pavel se to pokoušel vytáhnout nahoru už ve středu se mnou.
Koberec postavil na židli, aby na něj z balkonu dosáhl, a já měla "jen trochu přizvednout".
Jo jasně. Třeba kdybych měla hydraulické ruce.
Venku sněžilo, igelit klouzal, já klouzala, … prostě ideální podmínky pro úraz, který by se pak musel vysvětlovat v nemocnici: "No, víte, já nechtěla zemřít kvůli koberci."

Takže jsem odmítla být hrdina týdne a rozhodla, že počkáme na Tomáše.
A ejhle - v pátek měli chlapi koberec nahoře raz dva. Tomáš dole zvedal, Pavel nahoře tahal, po mně se chtělo jen otevřít okno, aby ho prostrčil na místo určení. Jak prosté !
Rozložit ho nestihli. No a?.
Aspoň mám historku o dramatickém tahání přes balkon 😃,

2. patro - jen pro silné povahy

Většina pokojů je naše soukromá. Ale dva ukážeme:

Pokoj po kuně.
Ten, co voněl tak specificky, že čističi koberců udělali znamení kříže, než se do toho pustili (viz kapitola 29).

A pak pokoj trpasličího ráje.
Sněhurka měla sedm trpaslíků, my klidně zvládneme i spoustu jejich brášků 😄.
15 postýlek tu původně bylo. Matrace už dávno vyletěly oknem ven, řádky holých dřevěných postelí jsou o to působivější 😀.

Suterén - adrenalinová část prohlídky

Tady vzniká wellness.
Z původní vinárny nezbylo nic,
Změna velmi výrazná, to se bude lidem líbit 😄. Kdo by nemiloval vířivku 😀!

Jediné, čeho se bojím, jsou schody. Jsou… řekněme… dobrodružné.
Ale třeba to zvládnou všichni. Nebo aspoň většina.
Uvidíme 😀.