27. Dřevorubec

Podzim nezadržitelně přebírá vládu. Ráno se venku třpytila jinovatka, i kopřiva najednou vypadala kouzelně .

Dub je zatím ještě zelený, ve vycházejícím sluníčku fakt nádherný. Jenže už jsem se musela vzdát svého zvyku vypít si ranní latté na přední terase, koukat na něj … Zmrzla bych ☹️.

Pavel v baráku pilně topí, takže ve velké společenské místnosti začíná být konečně příjemně. Kotle jsou ale fakt otesánci ☹️.

Vylezlo sluníčko, nastal čas dělat dřevo. Myslela jsem, že se pustíme do těch kmenů složených z kamionu. Ale ne, Pavel měl jiné plány. Tu hromadu jsme zatím jen zakryli dvěma obrovskými plachtami. Žádná jednoduchá operace, vítr nám je rval z rukou. Nezbylo, než aby vyšplhal nahoru a pořádně to zatížil. Doufala jsem, že neslítne, zas tak stabilní to není. Ale podařilo se, už pár dní to drží.

Pavel chtěl pořezat stromy kolem pozemku, které mu už před časem pomohl pokácet jeden ze sousedů. Byly suché a hrozily pádem. Na topení se budou hodit.

Za tím účelem si Pavel pořídil novou motorovou pilu. Že bych z toho měla radost, to teda nemám. Vzbuzuje ve mně hrůzu ☹️. Jeho samorekvalifikace na dřevorubce mi přijde dost nebezpečná. Aspoň mi slíbil, že s ní nebude pracovat, když tam bude úplně sám.

Takže si nasadil ochranný štít na oči, klapky na uši a začal ořezávat větve, já je tahala pryč. A zjistila, že když v dřívějších dobách chodívaly babky do lesa na klestí na zátop, pěkně se s tím nadřely ☹️. Jako babka jsem se cítila za pouhou půlhodinu.

Já to naštěstí vláčela jen kolem baráku k venkovnímu krbu. Tam si je hosté můžou nasekat na ohýnek v krbu nebo na táborák. Zadarmo, máme jich hromady.

Dvě hodiny práce na čerstvém luftě stačilo. Jak mě Pavel poučil, tak hlavním bezpečnostním prvkem je nepracovat unavený. To je rozumné.

Takže zbývalo jen aby s vozíkem zacouval k vratům od kotelny a tu hromadu polen tam shodil. Uff, krmivo pro kotle na chvíli zajištěno. Bohužel jen na malou chvíli, hóóódně malou. Vypadá to na nekonečný příběh.

Tak jako skoro všechno kolem a v baráku. Já se tak těším, až pomine fáze škrabání zdí a tudíž toho vlezlého všudypřítomného prachu.

Pavel si zobytňuje svoji "ředitelnu". Původní hnusnou hnědožlutou omítku oškrabal, zdi zapravil a vymaloval na bílo. Jednu vrstvu on, další vrstvu brigádník. Z hnusné tmavé zatuchlé jeskyně to vypadá na docela útulný pokoj.

A přišla moje chvíle, bohužel ☹️. Ani jednoho z těch chlapů nenapadlo zakrýt podlahu, stoly nebo aspoň dřevěné obložení zdí. Přitom se jim ty přilepovací fólie válely na stole a oni je obkračovali. Ááááúúúú !

Takže špachtle, kartáč, hadr, kýbl ….. a 4 hodiny času ☹️. Ještě že tam žádný z nich nebyl, nepoužívala jsem zrovna milá jména! Brigádník měl volno a Pavel zrovna jel do Šumperka pro ty zakrývací plachty na dřevo.

Suma sumárum, makačka to byla uvnitř i venku, ale ta venkovní mi byla mnohem příjemnější 🙂.