22. Na krokodýly !

Už dlouho jsme plánovali výlet s vnoučaty do Pradědovy galerie v Jiříkově.

Pro děcka super místo. Všechny dřevěné sochy se dají osahat, prolézt nebo podlézt. Kde se vám poštěstí osedlat si obrovského slona nebo draka ? A povozit se na kolotočích plných zvířat ? Dokonce i krokodýlů. Dvouletý Ondra si troufal za jizdy přecházet od zvířete ke zvířeti, zkoušel, na kterém se pojede nejlíp. Pětiletá Zori za jízdy naskakovala a seskakovala, roztáčela kolotoč víc a víc … Řádili na skluzavkách i houpačkách, nevěděli, kam dřív.

Už z dálky bylo vidět obrovské proutěné hnízdo s početnou čapí rodinou. To jsme museli vidět zblízka ! Byli jsme tam jak trpaslíci. Nesahala jsem čápům ani po kolena. Děti fascinovaně studovaly mohutné oranžové pařáty - no jo, když výš moc nedohlédly 🙂.

Z hnízda jsme pozorovali živé daňky v oboře. Nejdřív byli v dálce pod stromy, ale postupně se někteří přiloudali blíž. To paroží – to musí být tělocvik nosit! My brečíme, když máme těžký batoh a oni si nosí na hlavě celý strom. Respekt!

Dřevěných soch je venku i uvnitř moc moc. Děckám se líbily. Bavilo je zkoumat zvířata, zaujaly je Betlémy, jen čertů se Zori fakt bála. Kolem jsme proběhli tryskem. Zato u vodníků jsme seděli docela dlouho. Naštěstí byly u vody lavičky. "Proč ti vodníci mají pruty? Co na ně chytí? A proč drží ty žáby? A proč je ta žába tak moc velká? ….." Proud Zorčiných otázek byl nevyčerpatelný.

Projít celý areál nám trvalo přes 3 hodiny. A pořád bylo co objevovat.

Narazili jsme dokonce i na kovárnu. Zori jsem vysvětlila, jak její prapraděda – můj děda – koval podkovy pro koně a musel foukat do výhně, aby se železo nažhavilo. Byla jsem ráda, že ji to zajímá. Jen ten zvláštní pach z dětství – směs spáleného železa, potu a dýmu – bohužel v expozici chyběl. Škoda, taková vzpomínková aromaterapie by byla teprve autentická!

Jediné, co mi v areálu fakt vadilo, byla hromada paroží a vycpaných zvířat. Ale děti si jich naštěstí moc nevšímaly, takže pohoda 🙂.