15. Místo dubu moře

Dostala jsem volno! Vyšlo to na 9 dní ! To už se dá stihnout u dubu spousta věcí. Pavel bude malovat v pokojích, já v patách za ním vytírat, pak umyju okna ....

No, zrovna ideální náplň dovolené to teda není ☹️. Nenávidím mytí oken .

Na facebooku na mě vyskakují fotky na skupinách milovníků Itálie a mě chytá čím dál větší absťák. Ale holt máme dub, tak se bude šůrovat !!! ☹️

Ale pak svitla naděje. Pavel už toho má za poslední týdny plné kecky. Ten nekonečný řetězec úkolů a úkonů kolem dubu taky potřeboval aspoň na chvíli přerušit.

Vyrazil mi tím dech, ale když navrhl pár dní v Itálii, neváhala jsem ani vteřinu.

Nechala jsem na něm, kam vlastně zamíříme. Na pár dní to až dolů do Kalábrie nemá cenu, nehodlám strávit volno v autě místo na pláži.

Můj jediný požadavek byl: nocovat co nejblíž moři. Chci ho vidět, slyšet, cítit ... 🙂.

Vyrazili jsme ve středu v noci, po mojí odpolední šichtě. Pavel vytipoval místa, kde by se možná dalo obytkou stát i na divoko (to je vždycky sázka do loterie). Opravdu jsme ráno jedno místečko u pláže ulovili. Jen z map nevyčetl, že je v těsné blízkosti plážového baru. Přes den bylo kolem dost živo, pár lidí se koupalo. Voda byla studená, ale já tam statečně vlezla. Asi na 10 vteřin 😀. Večer pak procházka, mojito při západu sluníčka bylo fajn, ale spát se tam moc nedalo ☹️. Ráno jsme jeli dál.

Všude bylo mraky lidí. Měli jsme štěstí, že jsme v kempu o dalších 100 km dál v Porto Recanati ulovili místečko pár kroků od moře. Poslední 😄 !

Jejich místa jsou fakt hodně úzká, sousedé vpravo i vlevo byli na můj vkus až nepříjemně blízko. Ale jedni byli z Německa a druzí z Holandska, tak jsme si až tolik nevadili. Holanďan nám rozuměl jen ve chvíli kdy jsem svého chlapa chválila, že je šikovnější než MacGyver (smontoval mi rozpadlé křesílko). MacGyver soused rozuměl a byl pobaven 😀.

Křesílko bylo poléčeno, nová detektivka od Klevisové se v něm velmi dobře četla, moře šumělo ... Pavel i trochu pracoval, jemu hlava jede furt, já ji dokázala vypnout. Večer jsme chodili do nedalekého městečka na zmrzlinu, ráno v bistru due cappuccini e due cornetti con crema s výhledem na moře .... Pohodička ☺️.

Ale za 3 dny jsme už byli oležení a měli prochozeno, co bylo poblíž. Chtělo to změnu.

Pavel měl vytipované další kempy na tomtéž pobřeží, zas v jiném městečku. Popojeli jsme do Sirola. Bylo pondělní poledne, státní svátek (divili jsme se, proč je všude tolik lidí a děcka nejsou ve škole, tak strejda google vyhledal). Do vybraného kempu se jelo jejich typicky úzkou uličkou. Nahoře stál pán s vysílačkou a podrobil nás výslechu: máme rezervaci? Ne. Máme psa? Ne. Máme víc jak 7 metrů na délku? Ne. Byli jsme uznáni způsobilými ke vjezdu 😉.

Ta silnička měla šílený sklon a ještě šílenější zatáčky. Už jsme chápali, proč to takto regulují. Ať se jim tam někdo nezašprcne 😆.

Dole u brány kempu nás čekal jiný pán v elektrovozítku a kýval, ať ho následujeme. Lodivoda jsme teda ještě nikde neměli 😀. Žádná živelnost, přesně dané místo, auta hodně natěsno u sebe. A kaskádovitě ve svahu. Kolik úrovní to mělo jsme se nedopočítali. Na malých pláccích stany a osobáky, na větších místech dodávky, na největších obytky. Mezi tím vzrostlé olivovníky a borovice. Ale kde je to moře, kvůli kterému tady jsme ???? A nějaký životní prostor ? No takto naše hosty nikdy na sebe tlačit nebudeme, to je už je fakt moc ☹️.

Umístili nás jako poslední v řadě, výhled na moře byl přes cestu a malý plácek. Moře hluboko pod námi, cesta na pláž po stovce schodů. Tak to fakt není to, co jsem chtěla ☹️.

Museli jsme se jít nahlásit do recepce. Do kopce. Podmínkou, aby nás vůbec ubytovali, byl nocleh nejméně na 2 noci. No tak jo no. Když už jsme vyšlápli kopec k recepci, pokračovali jsme nahoru do městečka. Ufff, to je něco na moje operované koleno ☹️.

Na náměstíčku byla spousta stánků. Já se tak ráda kochám ☺️. Pavel si sedl do stínu a nechal mě, ať si to v klidu projdu. Pak jsme si dali jídlo v restauraci, kde s hosty sedí u stolu i velcí plyšoví medvědi 😆.

Po procházce městečkem následoval sestup do kempu. Áááúúú ! U auta jsme zjistili, že moře můžeme jen tušit v dáli, ve výhledu nám brání dodávka se střešním stanem, kterou na ten miniplácek narvali. Hmmm, tož nic ☹️.

Ale naštěstí je kolem kempu vyhlídková terasa, tak jsem si křesílko a detektivku ráno přestěhovala tam.

Já byla v pohodě, Pavel už míň. Potřeboval pracovat, ale francouzská rodina vedle měla 2 děti. Jedno z toho "osobnost", co si vynucovala pozornost neustálým jekotem.

No bezva ! Shodli jsme se na tom, že navečer se půjdeme projít do vedlejšího městečka Numana, večer to zapijeme něčím dobrým a ráno zvedáme kotvy.

O dalších 40 km dál další kemp. Prý 4 hvězdičkový. Má bazény a tobogány - to není zrovna to, po čem bych prahla. Cena 59 euro za noc tomu asi odpovídala, ale to nezjistíme, neb jsme poděkovali a odporoučeli se.

Takže kam na poslední den? První kemp v Porto Recanati byl ve směru domů, tak jsme nic nevymýšleli a vrátili se tam. Paní v recepci se smála a dostali jsme i původní místo č. 227. Sousedy vedle jsme návratem taky pobavili. Obojí vypadali, že tam už zapustili kořeny 😀. Češi tento kemp zatím asi neobjevili, byli jsme jediní.

Domluvili jsme si, že neodjedeme ve čtvrtek do 11 ráno, jak je obvyklé, ale zůstaneme až do večera.

To byla chyba !

Původně bylo v plánu, že se ráno přesuneme někam na sever, do Bibione nebo do Grada, tam se trochu projdeme, Pavel si zdřímne a dáme noční přejezd domů.

Tím bychom měli z cesty ukrojeno asi 500 km. Jenže ne, já se potřebovala válet u moře až do večera 😄 !!!

Takže v půl 8 jsme vyrazili a před sebou 1.101 km, jak nám ukázala navigace. Brrr, nikdy více takto v kuse ! Pavel to odřídil, on je snad robot ! Já byla totálně rozlámaná, vytřepaná, v uších mi hučelo ještě celý pátek.

12 hodin nám to vzalo, i se stáním v koloně u nehody.

No, poučení z krizového vývoje, V KUSE UŽ FAKT NIKDY!

P.S. Poté, co mě Pavel vysadil doma, řídil ještě další 2 hodiny k dubu !