12. Dub a hňup

Děti přijely, byť v počtu menším. Ondrovi se vysypaly neštovice, tak se táta uvolil, že to spolu zvládnou doma. Zori už neštovice odešly a k dubu jet chtěla. Rodiče je od sebe rádi separovali - Zori 2 týdny nemohla do školky, tak bylo doma hádek a křiku přehršle. 200 km odstup se jevil pro děti ideální . Na Velký pátek s Míšou dorazily i s vlastnoručně upečeným beránkem .

Martinka zase přivezla tašku plnou zásob, abychom mimo civilizaci nepomřeli hlady.

Odpoledne jsme měly my baby chuť výletovat, Pavel volil odpočinek. Okolí dubu vůbec neznáme, takže průzkum je potřeba. V Bruntále mají zámek, tak jsme zamířily tam. Dovnitř na prohlídku se nám ale nechtělo, zámek se schovává pod lešením, zahrady ještě po zimě docela smutné ... Nejlepším místem, co jsme objevily, byla kavárna s pralinkárnou. Hezky jsme zhřešily .

První noc v baráku.

Všechny jsme čekaly, co se nám bude poprvé na novém místě zdát. Prý se to určitě splní. Takže takový pozitivní sen o tom, jak se všechno leskne čistotou, pokoje a herny jsou zařízené, z kuchyně hrůzy je bistro a sauna s vířivkou láká k odpočinku .... takový sen by se mi fakt líbil . A kdyby se to už stalo skutečností, tak ještě líp!

Pavel má v autě svůj vyležený důlek, takže jsme v pokojích spaly jen my baby. Ani jedna z nás si ráno žádný sen nepamatovala. Ale já možná proto, že mě už v půl sedmé probudil z vedlejšího pokoje Zorinčin hlasitý zpěv ".....jestli to nebude láska ...." A furt dokola, jako zaseklá deska . Kruciš, kde se to vypíná !!!!

No, jak jsme si pochvalovali, že ten dům má tlusté zdi, tak Zorivzdorné to není . Ale spíš to bude dveřmi a chybějícími prahy - a taky jejím velkým pěveckým zanícením .

Posnídali jsme na sluníčku na terase - už hezky hřálo, ptáci se překřikovali, káva voněla do daleka .... Jenže idylka netrvala dlouho ☹️. Čekal nás hlavní úkol dne: vyčistit asfaltové hřiště od stoleté trávy, jehličí a mechu.

Míša přivezla z domu motyčky, takže jsme neměly žádnou výmluvu . Pavel přistavil kolečka, do kterých jsme pracně vykopanou zeleň házely. Odvážel je kolem toho starého dubu na okraj pozemku. Po pár cestách si tam vyjezdil i pěšinku . Vyčištěné plochy přibývalo pomalu, zato sil nám ubývalo rychle. A chuť, ta jaksi chyběla od začátku .

Jen Zori oplývala energií. Sbírala do kyblíku šišky a odnášela je, kopala malou motyčkou, hrabala ... Nejlepší pracovnice dne . A bavily ji dokonce i žížaly, co jsme jim odkopaly domečky.

I Pavlovo tempo začalo polevovat, jen konstatoval: starý dub a starý hňup !

Byl rád, když se přiblížilo poledne. Od 12 hodin se totiž každou sobotu prodávají

v Břidličné čerstvě uzené ryby. Měli jsme v plánu degustaci ze studijních důvodů - chceme je pak nabízet i našim budoucím hostům. Pstruzi, amur, tolstolobik, kapr, jeseter .... Všechno jsme koupili . Ale dohodli jsme se, že si je dáme až k večeři,

v krbu se dají krásně ohřát. My holky totiž měly plán 🙂.

Na hrad Sovinec jsem chtěla už od chvíle, co jsme našli dub. Je nedaleko a jak jsem na sítích zjistila, často tam o víkendech pořádají nejrůznější historické akce. Tentokrát byly samozřejmě zaměřeny velikonočně. Jak rády jsme si po té ranní brigádě sedly a sledovaly šermíře a kejklíře . Holky si pak daly langoš, já pizzu, a před odjezdem ještě místní sovineckou kávu.

Na hradní věž jsem nešplhala, moje končetiny protestovaly. Ale holky to zvládly. Já až příště, určitě jsme tam nebyly naposled .

Cestou domů si Zori u stánků vybrala nafukovacího tygra, já se kochala keramikou a dřevěnými vyřezávanými výrobky. A pak jsme objevily poklad : keramického dubového mužíčka . Pavel má za pár dní narozeniny a tohle je víc než tematické. On si na takové věci vůbec nepotrpí, ale s tímhletím se dokonce nechal vyfotit a už přemýšlí, kam si ho u dubu pověsí .

Popřály jsme mu totiž dopředu, u našich večerních rybích hodů. Společně se zase hned tak všichni nesejdeme ☹️. A ryby se k tomu parádně hodily. To byla žranice !

Fakt je pán má velice chutné - za mě teda byl nejlepší pstruh. Určitě jsme tam nebyli naposledy 🙂

Nedělní velikonoční ráno bylo zase příjemně slunečné. Na terase se krásně sedělo, ale Míšu a Martinku to lákalo na túru k Rešovským vodopádům. Další fajn turistický cíl, co vůbec není daleko od dubu. Jen tam kvůli svátkům a pěknému počasí bylo hodně přelidněno.

My zatím se Zori trošku pracovaly, trošku si pinkaly badminton (ale vůbec nám to nešlo) a hodně malovaly - asfaltové plochy jsou tam nekonečné a křídy jsem jí koupila obrovské.

Odpoledne jsme si v krbu ještě opekli klobásky a oštiepky - a pak už Míša se Zori zamířily domů za puntíkovaným Ondrou (a taky vysvobodit tatínka) .

Martinka odjížděla až v pondělí po obědě, takže jsme se dopoledne pochlapily a šly dodělat to hřiště. Pavel se taky přidal, ale největší nadšenec Zori byla pryč, síla byla pryč, o chuti ani nemluvě ☹️. Ale byli jsme stateční.

Přiznám se, že tyhle nezvyklé zametací a okopávací pohyby nedělají mému tělu vůbec dobře . Objevila jsem svaly, o kterých jsem doteď netušila. I šikmé břišní !

Já se snad budu těšit do práce na svou kolečkovou židli za recepčním pultíkem .