100. Jak se to stalo?

Jak se stalo, že právě píšu už stý příběh svého nového života?

Připadá mi, že ten úplně první – "Jak jsme našli dub" – se odehrál někdy v minulém století. ☹️

Stý díl by si asi zasloužil trochu bilancování. Takové to "co život dal a vzal".

Dal mi možnost nového začátku. Sice až krátce před šedesátkou, ale vymanila jsem se ze stereotypu: cesta do práce, z práce, doma pořád dokola vaření, praní, úklid… Trochu jako křeček v kolečku.

Jenže ten stereotyp měl i svoje dobré stránky. Měla jsem blízko vnoučata, která u nás bývala často. Táta byl spokojený, že je může vídat. Měla jsem po ruce kamarádky, takže občas babinec, výlet, kultura…

Prostě život jel v daných kolejích.

A najednou je všechno jinak.

Domů se teď dostanu tak jednou za měsíc na pár dní. A během těch několika dnů toho potřebuji stihnout strašně moc. Hlavně co nejvíc času strávit s vnoučaty a s tátou, dát do pořádku dům, potkat se s přáteli…

Tentokrát jsme seděli u sousedů na zahradě a Ondra skákal na jejich obrovské trampolíně.

A najednou sirény. Hasiči, záchranka a za chvíli dokonce vrtulník. Kroužil nad zahradami a hledal, kde by mohl přistát. Sledovali jsme ho a přemýšleli, co se mohlo stát.

Druhý den už to bylo ve zprávách. Stará paní uvízla ve studni. ☹️

Naštěstí se záchranná akce podařila.

U ní ano.

Jenže ve stejný den se tady oběsil kluk, zhruba ve věku mých dcer.

Strašné.

A odpoledne začalo po sítích kolovat video z místní mateřské školky. Děti napadly jednoho chlapečka. Rány, kopance… Čtyřleté děti!

Když si představím, že by někdo něco takového udělal Ondráškovi…

Ještě jsem pořádně nevstřebala jednu zprávu a už přicházela další.

Co se to u nás doma děje?

Jsem tady necelý týden a tolik událostí, ze kterých člověku běhá mráz po zádech.

A to jsem u jedné nedávné naštěstí ani nebyla.

Náš soused si pořídil psa. Obrovského. Jenže výchova žádná. Pes u nich doma vládne a troufá si na všechny.

Nedávno na zahradě povalil sousedovu maminku. Starou drobnou paní. Prý to vypadalo hrůzostrašně, pes si s ní úplně kutálel.

Viděli to naši druzí sousedé a pokoušeli se ho odlákat. Absolutně se nedal. Nakonec zavolali městskou policii, která se k nim dostávala přes naši zahradu.

Naštěstí to dobře dopadlo. Paní vyvázla jen se škrábanci.

Ale bylo mi z toho zle, už jen když mi to vyprávěli.

Takže teď ještě přemýšlím, jestli ten debilní pes náhodou jednou nepřeskočí plot i k nám. ☹️

Policajti souseda prý důrazně poučili, jak má mít psa zabezpečeného. Tak snad …!

A já jsem nějaká rozhozená.

Možná víc, než bych čekala.

Protože najednou vidím všechny ty lidi, které mám doma – děti, vnoučata, tátu – trochu jinýma očima.

Když člověk žije pořád mezi nimi, bere spoustu věcí jako samozřejmost. Vím, že jsou tam. Že se můžeme kdykoli vidět. Že když se něco stane, budu nablízku.

Jenže já jsem teď od nich většinu času desítky kilometrů daleko. A najednou si uvědomuji, že život se tam doma děje i beze mě.

Někdy úplně obyčejně.

A někdy tak, že by člověk nejradši okamžitě sedl do auta a byl tam.

Jak se nemám bát o vnoučata?

Jak se nemám bát o děti?

Jak se nemám bát o tátu?

A jak mám být v klidu, když jsem od nich tak daleko?

Ano, právě tohle je jedna z věcí, které mi můj nový život vzal.

Pocit, že mám své nejbližší pořád tak nějak pod dohledem.

A možná je to i cena za to, co mi dal.

Nový život u dubu.

Jen jsem netušila, že jeho součástí bude i tohle ☹️.